Týden od 14. do 21. ledna trávily třídy 1. A a kvinta  milevského gymnázia v Krkonoších na lyžařském kurzu. Časně ráno jsme se všichni sešli před budovou školy, naložili jsme hromady zavazadel do autobusu a vyjelo se. Zhruba po pěti hodinách dorazila naše výprava konečně do Pece pod Sněžkou. Tam už jsme obdivovali množství napadlého sněhu a také krásy okolních hor. Ty nás ovšem přivítaly velmi nevlídným počasím. Za ledového větru a bídné viditelnosti jsme stoupali do strmých kopců. Proto jsme byli nevýslovně šťastni, když se z mlhy před námi vynořil název Slovanka na boudě, k níž jsme mířili. Po rozdělení a zabydlení pokojů nás naši profesoři Jiroušek, Dvořák a Barda vzali na svah ozkoušet naše dovednosti ve sjezdování. Kvůli nepřízni počasí jsme se však brzy museli zase vrátit na chatu.

   V příštích dnech už se naštěstí o něco vyjasnilo, a tak se naše třída rozdělila do tří skupin. Dvě z nich byly lyžařské a jedna pro snowboardisty. Obvykle se naše skupiny střídaly po půli dne ve sjezdování a běhu na lyžích. Postupně jsme si vyzkoušeli velké množství svahů, co jen zdejší areál nabízel. Tam jsme se učili a někteří už i zdokonalovali v jízdě na lyžích či snowboardu. Ať už jsme se však pohybovali na horách na čemkoli, vždy nám z toho pořádně vyhládlo. Ještě že se o nás paní kuchařky na Slovance tak skvěle staraly a každé ráno, poledne i večer nás nasytily krkonošskou stravou. Páni profesoři se zase neúnavně starali o úklid na pokojích: Ráno je svým přísným okem zkontrolovali a patřičně obodovali. Pátá hodina večerní vždy patřila shromáždění v jídelně, kde jsme se seznámili například s členem horské služby nebo s teorií sjezdu i běhu na lyžích. Po večeři se už každý bavil po svém. Na programu většinou nechyběly stolní i jiné hry, sledování filmů, ale i zdánlivě obyčejné rozmlouvání s kamarády. Jednou se dokonce sešla i skupinka nadšenců na večerním lyžování. A protože třetí den bývá kritický, měli všichni jedno půldne preventivně volno. Dle povinného doporučení pana Dvořáka jsme si odpočinuli nad řešením matematických nerovnic.

      Den před odjezdem byl v plánu celodenní výlet na běžkách. Počasí si ovšem zase usmyslelo, že nám ukáže svou horší stránku a naopak z úchvatných výhledů po kraji že nám neukáže nic. To ale nikoho neodradilo, a tak jsme se s běžkami na nohách a s širokým úsměvem na tváři odrazili vpřed po bílé stopě ve sněhu. Hned po několika málo kilometrech nás čekal nekonečný výstup na Liščí horu. Jakmile už jsme však byli na jejím hřebeni, jelo se nám lépe. Minuli jsme mnoho hlubokých závějí i omrzlých smrků, až jsme dorazili k boudě Výrovka, jež byla naším cílem. Poté co jsme uvnitř trochu roztáli, poseděli, pojedli a popili, přišel čas na cestu zpátky. Ta se alespoň většině z nás zdála mnohem delší a náročnější. O to větší radost pak ale byla opět vidět naší známou Slovanku.

      V sobotu ráno už jsme se s ní pomalu museli loučit. Každý si sbalil pokud možno všechny své věci a vydali jsme se dolů do Pece. Tam už nás očekával autobus na cestu domů. Tak jsme opustili Krakonošovo panství a za pár hodin už jsme se v Milevsku vítali s našimi známými. Na lyžařském kurzu naštěstí nedošlo k vážnějším zraněním, měli jsme dostatek sněhu, a tak se nám zkrátka po všech stránkách vydařil. Zpátky jsme přijeli nejen jako silnější kolektiv a lepší lyžaři či snowboardisti, ale hlavně se spoustou nezapomenutelných zážitků.

                                                                                                         Alena Čunátová, 1.A, G Milevsko

Týdeník Milevské noviny 8/2012 str. 9