Ráno vstanu, zřejmě se opět opařím čajem a pak už jen počkám, až bude zase večer a já budu moci jít spát. Tímto stylem v mých očích smýšlí většina seniorů. A to nejen v České republice, ale po celém světě.Proč se my mladí díváme na stáří jako na nemoc? Jako na období, které se musí nějakým způsobem překonat, než přijde konec. Vždyť jde o přirozený vývoj člověka, jenž se nachází v podzimní fázi života.Už Publius Terentius Afer, římský dramatik a básník, prohlásil "Senectus ipsa est morbus" (Již samo stáří je nemoc), a to zemřel v necelých čtyřiceti letech. Není to zvláštní? Proč odsuzování? Proč opovrhování?Protože vidíme jen bezmocně se šourající chudáky, kteří si v životě prožili to, co měli, co možná ani prožít nechtěli, a teď, místo aby žili, pouze přežívají. Kam mizí úcta ke starším lidem? Nebo už zmizela nadobro?

Gott versus rostlinář od Písku

Člověk přirozeně za svůj život nabývá zkušenosti a vědomosti. A pochopitelně tady funguje přímá úměra. Čím je starší, tím víc vědomostí ze zkušeností vytěží, je tedy moudřejší.

Mám-li užít paradigma, což je v moderní psané řeči in, využila bych vysoko postavených pracovních postů, jako jsou soudci, primáři neurochirurgie, právníci a další. Když se mluví o jakékoli z těchto profesí, vybaví se nám prošedivělý pán s popelavým plnovousem. Odpověď je jednoduchá. Toto povolání bude stěží vykonávat dvacetiletý "cucák".Ale pozor! Není senior jako senior. Na stárnoucí pěveckou hvězdu Karla Gotta ze světa showbyznysu se pohlíží jinak než na rostlináře Evžena Mažemeda z Držkrajova u Písku. Stáří má vliv na obě tyto postavy, na jejich vzezření, vliv na zpívání Karla, na funkci rostlináře Evžena. Přesto sledujeme každého v jiném sociálním měřítku, ježto Karel pro nás něco představuje, ale Evžen v našich očích vystupuje jako skomírající důchodce, na kterého vydělávají lidé v produktivním věku...Vyděláváme peníze, abychom je posílali někam, kde z nich budou žít důchodci. Pro někoho nepochopitelná věc. Ale podívejme se na to jinýma, staršíma očima. I my jednou budeme vděčni všem, zásluhou kterých budeme moct příjemně a v pohodlí dožít život. Kdy už nebudeme schopni téměř ničeho, natož se živit.Upřímně se na stáří netěším. Děsí mě představa, že bezvládně ležím na lůžku, závislá na pomoci druhých. Nejhorší jsou mé vize o mladých lidech. Budou ještě horší než teď? Nechají nás staré vůbec žít ve své společnosti, nebo budou mít senioři do normálního světa vstup zakázán? Mám jasno. Před přechodem se zastřelím!

Nina Radostová, Gymnázium Milevsko