Týdeník Milevské noviny č. 20/2015 otiskl ve středu 20. května 2015 na str. 5 velmi pěkný fejeton, v němž jeho autorka paní Blanka Pekárková, absolventka našeho gymnázia z roku 1991, vzpomíná na svoji třídní učitelku Mgr. Helenu Kamenickou i na svá studentská léta na naší škole. Novinový článek mě zaujal natolik, že jsem požádal MN a autorku o souhlas s jeho uveřejněním na naše webu. Za souhlas děkuji autorce i redaktorce MN Jitce Bulínové a příspěvek přináším v nezměněné podobě:

Paní profesorce s láskou...

Před blížícími se maturitami při procházce ulicemi nelze přehlédnout maturitní tabla. Letos se na těchto místech zastavuji s nostalgií. Nic mě v poslední době nezarmoutilo tolik, jako zpráva o úmrtí mé bývalé třídní profesorky z milevského gymnázia, paní Heleny Kamenické. Na paní profesorku i gymnaziální léta vzpomínám ráda.

Maturovali jsme vroce 1991 a byli jsme dobrá parta. Jak nevzpomenout na školní výlet, kdy nám horlivý spolužák měřil zpoždění, s jakým jsme dorazili do cíle? Nebo jak jsme se opili ve vinném sklípku a spolužáci pak volali na pomoc nejen všechny svaté, ale i dívky, které je měly spasit. Mohl se nám někdo divit, že jsme si připadali jako ve zvěřinci, když nás učily profesorky Beránková, Jelínková, Zajícová a Švábová? Jak jsme neměli mít v hlavě zmatek, když se profesor jmenoval Školník? Jeho nadšené ódy na film Zvětšenina jsme vyslechli mnohokrát.

Vybavuji si poučku, že H2S smrdí jako pes nebo jak jsme na maturitní ples nacvičovali Českou besedu i část textu básně za tím účelem složené: „Tombola je naše chlouba, velmi rozmanitá, od návleků na vemena až po favorita.“ S děvčaty jsme se předháněly, která stihne rychleji uplést svetr, rekord byl dva dny, a některé odvážnější tuto činnost dokázaly dovedně maskovat pod lavicí. Šily i pletly jsme dle vlastních návrhů, moc se toho tehdy sehnat nedalo. Dnes mi dělá problém vytáhnout jehlice a uplést aspoň pár čtverců pro Afriku.

Na bramborových brigádách jsme pili žluté limonády a konzumovali nekvalitní salám. Jak to, že teď je tolik alergických dětí, když mezi námi jich vté době bylo pomálu? Také s dnes tak propagovaným pitným režimem jsme byli asi dost na štíru. Na brigádě jsme i kydali slepičí hnůj. Nepříjemný pocit ze zápachu, který ulpěl na těle i ve vlasech před večerní lekcí tanečních mám v paměti dodnes. Rovnou v teplákách jsme si to od časných hodin chladnými rány štrádovali na Staňkov sbírat jahody, kde vždy v prvních dnech v důsledku nadměrné konzumace jahod stoupla četnost návštěv toalet. Při zpáteční cestě autobusem domů sporé oblečení jedné z nás i absence podprsenky podnítilo spolucestujícího k napsání obdivného vzkazu na zmačkanou jízdenku: "Seš pjekná holčina."

Praxi si dívky odbyly vJitexu či Koh-i-nooru. Tam jsem se z nedostatku podnětů při monotónním šroubování propisek přistihovala při myšlence začít znudy vyrábět zmetky. Při hodinách francouzštiny jsme si sprofesorkou notovali: „Sur le pont d´Avignonon y danse tous en rond…,“tedy že: „Avignon, tam je shon, tam na mostě všichni tančí…,“ poslouchali francouzské trylky, ale i jedinečnou Edith Piaf. Že spojka: „..a - to je taková holka pro všechno...,“ vím dodnes.

Už si nejsem schopná vybavit, jestli se následující historka stala v naší třídě, či jsem ji častým opakováním přijala za svou. Roztržitý profesor se vydal zapůjčit si křídu do vedlejší třídy. Vrátil se ovšem znovu do stejné třídy jinými dveřmi, šokovaných žáků se zeptal: „Máte křídu?“ Se zamítavou odpovědí poté třídu opustil, aby se do ní zase vrátil s konstatováním: „Tak vedle ji taky nemají“. Možná se v té scénce nějaký učitel na konci školního roku poznává. Výroky pana profesora: „Dopsat během pěti vteřin – teď,“ či lamentování: „Já to tušil, já to věděl, že to zase nestihneme,“ a další přeřeky i zápisky z tanečních máme zaznamenané v sešitech s nápisem Hlody, které jsme si tehdy se spolužačkami vedly a v nichž občas zalistujeme.

Od té doby se ve školství změnilo mnohé. Z jednoho počítače na učebnu či programovacího jazyka Karel by dnes měli srandu nejen maturanti, ale i malé děti. Technické kreslení i znalost technologie výroby prasečí kejdy mi byly v životě k ničemu. V plynových maskách jsme se při branných cvičeních dusili i na gymplu, nebo jen na základce? Hodnosti jsme ze sebe sypali, jako když bičem mrská. Učili jsme se střílet i házet granátem. Spartakiádní skladbu jsme si loni zopakovali na jednom večírku. Mobily neexistovaly, přesto nebyl problém se domluvit a vyrazit za zábavou. Jak doba pokročila, si uvědomuji na Knižním veletrhu v Praze. Se zájmem beru do ruky maturitní deníček vystavený ve stánku a prohlížím si ho. Sama mám z gymplu jen pár zažloutlých černobílých fotek. „Kdybyste chtěla památku na maturitu, můžete si vést takový deníček,“ špitnou děvčata u stánku. Překvapeně zvednu oči. Cože? Opravdu si mě spletly s maturantkou nebo to nabízejí úplně všem – třeba i důchodcům? Rozpačitě přešlápnu: „Víte, já jsem svůj maturitní deníček dopsala už před 24 lety.“

Blanka Pekárková